Vysoce citlivý rodič

V samotném úvodu nám autorka knihy Vysoce citlivý rodič nastolí suchý fakt:

High sensitivy is an innate trait found in about 20 per cent of the population.

Vysoká citlivost je vrozenou vlastností u dvaceti procent populace. Tedy 2 z 10 lidí jsou nejspíš hypersenzitivní. To není málo, že? Překvapuje Vás to číslo?

Kojím na lavičce na hřišti, přičemž se Mikuláš dožaduje pití. Z batohu mu ho nevytáhnu, ruce potřebuju obě a batoh s pitím je ve dva metry vzdáleném kočárku. Vím, maličkost, ale pro mě jako hypersenzitivního člověka je to multitasking a ten já nemám ráda. Miluju řád a věci si jednu po druhé ráda odškrtávám. Rozuměj nejdřív nakojit – check, pak přinést pití – check. Nikoli zároveň. Avšak tohle je v mateřství nekončící problém. Když je počet dětí vyšší než počet osob o děti pečujících, nastává problém / výzva / ta pravá výzva – určete si Vám nejbližší názvosloví :-). 

Četla jsem zamyšlení jednoho pána (ano, opravdu pána a ne ženy mámy), že bychom měli být vždy tři, kteří se o dítě budeme starat. Má to svá opodstatnění – jeden full time pracuje, druhý se full time stará o děti. Oba mají full time práci a aby fungovali dobře a nikoli jen v módu přežití, potřebují třetího. Nehledě na nutnost péče o vztah těch dvou, to také nějaký čas zabere. Pak koníčky, sladké nicnedělání, úklid, vaření a milion svačinek, nákupy, úřady, doktoři, případná práce toho full time pečujícího o děti. Počty tedy vychází, asi nejde zvládat vše, alespoň ne s lehkostí, svobodou a úsměvem na tváři. 

Avšak v Čechách je to myslím stále zažitou konvencí, že se tak ňák zvládat všechno musí. Nebo alespoň v mé sociální bublině a v rodině, ze které pocházím. Tady v Kyjevě (bohaté čtvrti, se kterou přicházím do kontaktu) je to jinak. V podstatě výjimečně potkám další maminku na hřišti se svými dětmi. Denodenně potkávám ня́ня (chůvy), velmi často u místních, v naprosté většině u cizinců (jedinou výjimkou, která doposud nemám výpomoc s dítětem, je jedna usměvavá Skotka, i ta má ale pani na úklid). Sama nevím, jak se k tomu postavit. Když jsem byla na oné lavičce a snažila se podat pití staršímu, byla tam s námi dvojčátka, každé se svou vlastní chůvou. Je tohle cesta, jak si zachovat jen ty hezké zážitky? A je to vlastně dobře mít jen ty příjemné zážitky? 

Byla jsem vychována velmi pracovitými rodiči, kteří myslím neznali plný význam slova odpočinek, a tak nějak mám pocit, že se mi jejich pojetí vrylo pod kůži. S tím, jak pozoruju zdejší realitu a s převahou dětí nad pečující osobou (rozuměj příchodem druhého syna před sedmi týdny) ve mě ale hlodá milion a jedna otázek:

• Selžu, když si řeknu o pomoc? Bude to ostuda?
• Je přijetí pomoci jedinou cestou se nezbláznit?
• Jak moc je hypersensitivita v rodičovství evidence-based a do jaké míry je to “výmluva”?
• Je pravda, že “jedno dítě žádné dítě?” (nesnáším to rčení stejně jako nesnáším všechna další rčení, která hází kohokoli do jednoho pytle)
• Jakou roli v mém současném rozpoložení hraje fakt, že jsme daleko od rodiny v nové zemi a nemáme zajetý režim?

Autorka knihy Vysoce citlivý rodič (The Highly Sensitive Parent) Elaine N. Aron popisuje hlavní znaky vysoce citlivého rodiče ve zkratce DOES:

D – depth of processing – hloubka zpracování informací – nad vším velmi přemýšlíme, zvažujeme možnosti, jednotliviny vidíme v kontextu, kde logicky vyvstávají další otázky. Proto naše nerozhodnost.

O – easily overstimulated – jsme lehce vystaveni příliš mnoha podnětům

E – emotional responsiveness and empathy – reakce plné emocí a také empatie

S – greater awareness of subtle stimuli – velká vnímavost i velmi nepatrných podnětů

Budu ráda, když se mnou budete sdílet Vaše myšlenky. Jste vysoce citlivý rodič? Jak se Vaše citlivost projevuje? Je vám v mateřství spíše k užitku nebo naopak?